Součástí času adventního je prožití adventní spirály, která symbolizuje cestu do svého vlastního nitra. Žáci naší školy včetně mateřské školy měli možnost si tuto slavnost zakusit a rozsvítit svá vnitřní světélka. Menším dětem byl ku pomoci anděl, vyšší ročníky ho mají již ve své mysli. Tato slavnost je jednou z nekouzelnějších.


Příběh o Otci Jakubovi
Hluboko v lese, daleko od města, zcela osamoceně, žil jeden poustevník. Lidé mu říkali Otec Jakub. Odešel z údolí, kde bylo mnoho hluku a rozruchu. Usídlil se na horách. Tam bylo ticho. Žil tam společně se zvířaty. Časem se k němu zvířata začala chovat přítulně. Otec Jakub se naučil rozumět jejich řeči. K lidem chodil Jakub jen zřídka, občas pro něho poslali, když v údolí někdo onemocněl. On pak přišel a přinesl léčivé byliny. V létě k němu někdy přišly děti z vesnice a naslouchaly jeho vyprávění. Jednou, když se blížila vánoční doba, zavládl nad krajinou veliký nečas. Venku zuřila bouře, řádily hromy a blesky. Otec Jakub věděl moc dobře, že nebe tak odpovídá na konání lidí. Vánoční doba má začít. Ale lidi jsou hluční, jsou zaměstnání ve svých oslnivě rozsvícených městech. Nemyslí na svatou dobu, na vánoční svátek. Bouře neustále sílila. Otec Jakub už myslel, že vichr jeho chaloupku odfoukne. Svou kozičku si vzal k sobě dovnitř, seděla úplně vyplašená v rohu. Otec Jakub poklekl a začal se modlit. Tu se mu zdálo, jakoby slyšel jemný hlásek. Ten mu říkal: „Otče Jakube děti potřebují adventní zahrádku.“ Jakub byl zcela bezradný. Adventní zahrádka? Co to má být? Jak o tom přemýšlel, uviděl najednou, jak se v jeho chaloupce plazí malý zelený had. Na hlavě měl lesknoucí se korunku a na zádech samé světélkující body. Otec Jakub se udiveně zeptal: „Odkud přicházíš?“ Had odpověděl: „Ty mě neznáš, ale já tě znám dobře. Poslouchal jsem tvá vyprávění, tam v zahradě pod divokým keřem.“ Otec Jakub se zeptal: „Řekni mi, z čeho máš na svých zádech ty světélkující body?“ „To se stalo tak,“ odpověděl had: „pokaždé když nějaký člověk vykoná dobrý skutek, zaleskne se jeden drahokam na mých zádech.“ Tu si Otec Jakub vzpomněl, co mu říkal ten jemný hlas. Zeptal se hada: „Děti potřebují adventní zahrádku. Já nevím, jak má vypadat. Ještě jsem žádnou neviděl.“ „Podívej se na mě,“ řekl had. Začal se svinovat jako šnečí domeček. Uprostřed měl hlavu, tu zvedl a hle, na ní zářila korunka. A stařec viděl, jak má vypadat zahrádka- jako spirála!… Otočil se, aby poděkoval hadovi …a…ten zmizel. Najednou poustevník zpozoroval, že bouře ustala. Když vyšel ven před dveře, byl celý les pokrytý jiskřivým sněhem. Druhého dne jsi Otec Jakub nazul teplé kožešinové boty. Přehodil si kabát a vydal se na cestu do údolí. Chodil od domu k domu a prosil o svíčky a jablíčka. Lidé se velice divili, ale dávali mu, oč prosil. On jim za to daroval něco ze svých u sušených bylinek. Také si vyprosil jednu velikou svíci a pak řekl: „ O první adventní neděli mě mohou vaše děti k večeru navštívit. Ale pouze vaše děti.“ Děti se velice zaradovaly. Ale byly také zvědavé, cože to v zimě u něho bude. Otec Jakub nasbíral ještě mech a chvojí, tam kde sněhu nebylo tolik. Vyzdobil svojí chaloupku, doprostřed dal mech a chvojí přesně tak, jako by to byl ten zelený had. Místo drahokamů tam položil zlaté hvězdy. Když pak přišly děti o první adventní neděli, mohlo si každé dítě vzít jedno jablíčko se svíčkou. To pak zapálilo a postavilo na místo některé ze zlatých hvězd. Pak ještě dlouho seděli u Otce Jakuba a zpívali písně. A každý rok slavili tak to společně advent.